Před nějakými dvaceti lety to měli ředitelé velkých mezinárodních korporací v naší zemi paradoxně mnohem jednodušší. Pracovali v podivném prostředí, které vypadalo asi takto: nepřehledné zákony mladé České republiky, celní bariéry, eruptivní privatizace ekonomiky (pamatujete na ty kolosy a aféry?) nedostatečná infrastruktura, nikam se nedalo dovolat, neměli jsme internet ani e-mail a mobil měl jen někdo, nebyli jsme pro zahraniční manažery správně vzdělaní, neuměli jsme cizí řeči.
Jenže na druhou stranu tyto bariéry zamezovaly detailnímu dohledu centrál velkých mezinárodních společností a udržovaly řadu pravomocí na naší místní úrovni. Ať si tam ten zmatek řeší lokální ředitel, že?
Jak šel čas, vzduch se pročistil, zákony narovnaly, vstoupili jsme do Evropské unie, najednou měli během pár let úplně všichni internet, e-maily, telefony. A byly tu spousty správně vzdělaných a zkušených místních lidí. Zjednodušila se komunikace a milé korporace se začaly konsolidovat, zavádět rafinovanější a pohotovější elektronické reportovací systémy, které umožnily lépe koukat místním ředitelům pod prsty.
Role country manažerů přestala být tak klíčová, krásně si žijící expati začali být nemilosrdně nahrazováni mladými místními manažery. Začaly se zavádět zdánlivě komplikované maticové řídící struktury, kdy se místní generální ředitel stal spíš správcem. Jeho dřívější přímí podřízení jsou vedeni někým z tohoto zvláštního Matrixu a dá se čím dál tím hůře určit, kdo vlastně za co odpovídá.
Jak nové řídicí modely omezily moc do té doby dominantních ředitelů, tak jim však také jejich zředěné pravomoci značně snížily možnost ovlivňovat výsledky jejich vlastních společností.
Dost dobře to bylo vidět v posledních letech ekonomické krize. Kolektivní systém rozhodování a s ním paradoxně spojený “nezávazně direktivní” způsob komunikace z centrál firmám rozhodně nepomohl adekvátně na nedávnou krizi zareagovat.
Takže to vypadalo, že spoustu podniků vedou ne příliš stateční lidé, kteří sice dokáží snížit náklady, ale nevymyslí nic, co by pomohlo s výnosy. Bylo bezpečnější čekat na příkazy shora než vyrazit do útoku a dávat tak potenciálně hlavu na špalek. Ve firmě, kde má kdekdo sekeru a špalek je v každé zasedačce, se to prostě nevyplatí.
Představme si, jak by to vypadalo, kdyby se změnila pravidla hokeje tak, že by byli hokejisté trestáni za každou střelu na branku, z které není gól. Věřím, že kdyby se takto pravidla upravila, tak se úplně přestane střílet. Nikdo přece nebude riskovat trest od rozhodčího. A nikdo se na to nebude dívat.
Co má tedy dělat ředitel, který pracuje pro velkou mezistátní firmu a má velký strach střílet na bránu? Přestat plakat, akceptovat novou realitu, pochopit nová pravidla a začít podle těchto pravidel hrát.
Zdá se to jako panská rada, ale Charles Darwin nás učí, že nepřežijí ti nejsilnější a největší. Ale spíše ti, co se dokáží prostě nejlépe přizpůsobit. Třeba se nám pak ta uzda nebude zdát až tak krátká.
Martin Vosecký