Mezi personalisty se říká, že prvotřídní manažeři si vybírají prvotřídní spolupracovníky a manažeři druhé jakosti si vybírají lidi třetích a nižších kvalit.
Legenda reklamní branže David Ogilvy prý vždy každého nového country managera, kterého přijal, obdaroval ruskou matrjoškou. Do té poslední, nejmenší panenky vložil cigaretový papírek, na kterém stálo: “Budeme-li zaměstnávat lidi menší, než jsme my sami, staneme se společností trpaslíků.”
Vedoucí partner jedné velké auditorské firmy mi na počátku devadesátých let s úsměvem tvrdil, že v zásadě na každého zahraničního manažera působícího v Česku lze vztáhnout pravidlo 3M. Je to buď Missionary, Mercenary nebo Misfit, tedy misionář, žoldák nebo pan “nevímecosním”. Byli jsme malý rozvíjející se trh, takže kdo by sem posílal nějaké hvězdy, že? No a když si propojíme hypotézu o trpaslících s teorií 3M, bohužel nám vychází, že první česká manažerská generace je přinejlepším třetí liga.
Tito lidé začínali snadno. Stačilo, že uměli cizí jazyk, to bylo všechno. První český ředitel jedné evropsky slavné firmy (teoreticky by měli být v každém hypermarketu, ale nejsou) byl… číšník. Jak se k tomu dostal? V baru, kde pracoval, se každý večer opíjel nešťastný Hamburčan, kterého sem vyslali, aby v Čechách založil firmu. Ale nic mu nešlo, nikomu nerozuměl, nedokázal najít ani lidi, ani kanceláře, v porevolučním kvasu se zcela ztrácel. Číšník mu rozuměl, doléval mu, měl kontakty a dobrodružnou povahu. Tu se hanseatovi rozbřesklo, slovo dalo slovo a najednou byl na světě ředitel, kanceláře a první obchody.
Po rychlém růstu však přišla stagnace, výmluvy na právní systém, korupci a bůhví co ještě. Na těchto mizerných základech firma stojí dodnes, u nás má zanedbatelný tržní podíl, jejich existence patří mezi zázraky stvoření a v Hamburku si dodneška lámou hlavu, jak je možné, že v celé Evropě jim to jde a jen Česko odolalo.
Myslíte si, že takoví manažeři už vymřeli? Kdepak! Před pár dny jsem se po delší době setkal s nejnovější modelovou řadou našeho číšníka — tentokrát se jednalo a jednoúčelový typ vyšší korporátní úrovně. Když jsem se s ním před lety poprvé setkal, už byl v managementu, zhruba pátý nejdůležitější člověk ve firmě. V top pozici se střídali nadějní západoevropané, kteří přišli, nasáli atmosféru, moudře rozhodli a zase zmizeli. Firma byla u nás dvojka na trhu.
Když jsem ho teď po letech opět potkal, zářil štěstím, byl z něj Country Manager. A pak mě uzemnil. Povídá: “Od minulého roku převzala veškeré rozhodovací kompetence naše centrála”. Zamnul si ruce a s úsměvem dodal: “Nám jen řeknou, co máme dělat”. Dobré ne? A tržní podíl? Zaujímají solidní sedmé místo.
Martin Vosecký