Pracovitý idiot vám spolehlivě rozloží tým

Určitě jste se s tímto typem v práci setkali. Již v 19. století na toto nebezpečí poukázal pruský generál a teoretik von Moltke. Pracovitý idiot nemá nikterak nízké IQ, protože skutečně hloupý člověk, skutečný idiot, který slintá, pomočuje se a nikdy se nenaučil číst a psát, se na pozici, kde může páchat škody, ve většině firem nemá šanci dostat.

Lidé, o kterých je řeč, na první pohled vypadají skvěle. Mají smysl pro humor, dobré vystupování a vyzařují kolem sebe auru jedinečnosti. Umí hovořit na každé téma, všude je rádi vidí. Lidé, kteří je znají jen vzdáleně, je považují za naprosté odborníky. Ti, co je poznali blíže, o nich nechtějí hovořit, protože nechtějí jít proti proudu. Mají opodstatněnou obavu, že by jim nikdo nevěřil. Jak tedy rozlišit mezi ním a nezkušeným talentem, jehož nápady okolí často považuje za idiotské?

Stromy a lidi poznáme po ovoci. Pracovitý idiot má v zásadě minimalizovanou schopnost učit se ze svých chyb, kterou maskuje obrovskou aktivitou. Jeho projekty většinou selhávají díky neschopnosti ostatních a je obdivován, jak se s neuvěřitelným elánem vrhá do dalších. Sice je schopen donekonečna hovořit o zpětné vazbě, sám se z ní však vždy vysmekne (vždyť je velmi inteligentní!).

Oddaně podporuje své šéfy, obdivuje jejich výkon, čímž většinou deaktivuje jejich obranný mechanismus. Když je o něm řeč, jeho šéfové říkají: “S ním bude ještě práce, ale takto talentovaného člověka si nemůžeme dovolit ztratit! Krom toho je obrovsky loajální — na rozdíl od Vopičky, který má sice výsledky, ale pořád má něco!”

Pracovitý idiot je rychle povyšován, protože je velmi známý a všichni ho chtějí. Když zmizí, tak se pozvolna začíná zjišťovat, že vlastně sice hodně pracoval, ale nic neudělal, jeho projekty jsou lajdácky rozdělané, investice promrhané. Pak všichni kroutí hlavou a říkají si, jakže to je možné, vždyť je tak schopný. Podívejte se na jeho nové působiště — tam si ho všichni chválí!

Hlavní rozdíl tedy vidíme v tom, že pracovití idioti nedokáží rozlišovat mezi důležitým a nepodstatným, sklouzávají v zásadě na rozlišování “spěchá/nespěchá” a k tomu uvolňují obrovské množství vlastní i cizí energie nesprávným směrem s nulovým či záporným výsledkem.

Podceníte-li však tuto situaci, nejspíš mimo výsledků přijdete i o skvělé zaměstnance, protože ti půjdou tam, kde se mohou rozvíjet. Nakonec vám zůstanou jen pracovití idioti neschopní tvořit hodnoty. Ti se spolehlivě postarají o to, aby se u vás žádní talenti, kteří by je potenciálně ohrožovali, ani náhodou neohřáli.

Martin Vosecký