Já se v lidech vyznám, mám na ně čich,” pravil ředitel velké společnosti asi tak minutu poté, co jsem se od něj dozvěděl, že od svého nástupu před dvěma lety přijal již čtvrtého obchodního ředitele a pátého výrobního vyhodil. Za toho vyhozeného ale už má super náhradu, chlapíka z oboru, udělat chybu nelze! Celý tento vášnivě podaný výstup doprovází řečí těla a tónem hlasu člověka, který se díky svému nadání, štěstí a nadprůměrné inteligenci ještě nikdy nespletl.
Pak najednou odbočil a začal mi s planoucím zrakem vysvětlovat, v čem všem se jejich firma liší od konkurence, která jim ani nesahá po kotníky a kterou začnou co nevidět válcovat, kdyby tedy… Smůla je prý jen, že v jeho firmě té vizi nikdo nevěří a všichni to pořád dělají postaru.
Jedna dvě otázky a ukazuje se, že jim upracovaný pan ředitel ještě pořádně neměl čas vizi vysvětlit, protože musel hasit požáry, které svou neschopností založili. Naposledy prý musel předělávat inventury, “protože ti idioti to zase zvorali”, a se zaujetím mi začal popisovat mikroskopické technikálie této, tento týden asi sedmnácté, katastrofy. “Tak jsem toho výrobáka musel vyhodit na hodinu, ještě že byl ve zkušebce,” děl s lehce unaveným úsměvem horského vůdce, který právě zachránil mateřskou školu před smrtí pod lavinou.
Snažil jsem se tedy přihřát si svou poradenskou polívčičku na téma sdílení vize, práce s týmem, ale přerušil mě svou dlouholetou vražednou mantrou, kterou vždy úspěšně odrazil jakoukoliv nabídku spolupráce: Prvně musím dát do pořádku základní věci, jako je obchod a výroba, a až pak se můžu začít zabývat těmi fajnovostmi, jako jsou nějaké vize a další “tydle věci”.
Znám ho vážně dlouhá léta, z toho je posledních deset vždy někde generálním ředitelem… a pro mě to opravdu už začíná být nuda. Je to pořád stejná písnička, stejný boj proti vnitřnímu nepříteli, má to vážně těžké, posuďte sami: Od té chvíle, co nastoupí do nového místa, musí prvně vyházet lidi, které tam předním nasadili nezodpovědní majitelé. Nahradit je těmi, které dobře zná a na které má ten svůj čich, aby se ale pak z nich vyklubali naprostí pitomci a diletanti, které musí vyhodit, ale zaplaťpánbu, náhradu už má. A tak to jde až do jeho nedobrovolného odchodu.
Když jsem mu tu jeho fire-hire-fire sekvenci v jedné větě nastínil, tak mi s útrpným úsměvem řekl, že nic nechápu a že neví, jak se můžu živit personálním poradenstvím.
Tím mě přivedl k otázce, jakým způsobem takový člověk jako on může vlastně vyhrávat všechna ta výběrová řízení a získávat tak krásné pozice. Jediné vysvětlení, které mě napadá, je, že má velké štěstí, protože ho nejspíš vždycky vybírají také lidé s “čichem na lidi”.
Martin Vosecký