V době, kdy cítil, že ho vyhodí, mi lakonicky řekl: “Jsem ve funkci dva roky, dřel jsem jako kůň, a když se na to podívám s odstupem, tak jsem se dostal tam, kde jsem si myslel, že budu za pár měsíců, možná půl roku.” Za pár týdnů nato ho akcionáři skutečně odvolali.
Naštěstí si předtím vyjednal jiné vrcholové manažerské místo, na kterém dřel dva roky, ale měl štěstí, že ho pak vykopli do centrály, kde byl spokojený. Bere víc peněz, vede tým zcela samostatných workoholiků, kteří díky své nadpřirozené schopnosti bydlet v práci, v autech a letadlech a vůbec nechodit domů, dosahují docela dobrých výsledků.
Je zvláštní, kolik nových manažerů, kteří přicházejí zvenku, aby zachránili oddělení, divizi, či rovnou celou firmu, si od prvních chvil, kdy přišli na nové pracoviště, zadělávají kvůli svým postojům na pořádný problém.
Takřka v rozběhu se hned vrhají na řešení všech úkolů, které na ně prý čekají. Jsou plni sil, chtějí ukázat, že nové koště dobře mete. Zavrtají se do hromady práce, slastně řeší úkoly, které nejsou důležité. Ale jim to dělá dobře, chtějí všem ukázat, že jsou skvělí. Sportovní komentátor by řekl něco o tom, že předčasný nástup — lyžařova smrt.
Jan Neruda kdysi v jenom fejetonu popisoval chlapíka, který si myslel, že se vejce vaří stejně jako brambory. Čím déle, tím měkčí. Takže vajíčka na měkko se musí dlouho vařit, ale ouha, jsou pořád tvrdá. Tak vaří a vaří…
A náš pan ředitel pořád strašně pracuje, a výsledky jsou někde daleko. Tak maká tvrději. A celou dobu zapomíná na starou manažerskou mantru, že se musí dělat správné věci, a ne dělat věci správně. Jak je možné, že tolik vzdělaných a chytrých lidí opakuje pořád dokola tutéž chybu? Že po té vší dřině mají výsledky jako někdo, kdo skoro nic nedělá? Napadá mě jediná odpověď. Nemají pokoru a domnívají se, že zvládnou vše sami. Někteří si neuvědomují, že si je nenajali na to, aby pracovali, ale aby řídili. Ředitel pekárny nemůže sám péct rohlíky, ředitel miliardové firmy nemůže současně jednat s bankami o podmínkách úvěru, připravovat detailní rozpočet a řídit strategii či promýšlet budoucí dlouhodobé plány společnosti. Bohužel to dělají.
Říkají, že se nemohou spolehnout na své lidi. Jak to můžou vědět, když jim šanci nikdy nedali? Ale dost možná mají pravdu. Vždyť pro takového šéfa budou chtít stěží pracovat dobří lidé. Ti chtějí dosahovat úspěchu, a takový šéf, který chce všechno rozhodovat a dělat sám, je asi odradí. Proč neřídí? Protože ho baví práce.
Ale správný šéf musí být v tomto ohledu lenoch..
Martin Vosecký