Vyhledat
  • martinvosecky

Pomalá změna je jako útok lenochoda

Kolik mám ještě dní, než přijde poslední, ptá se stará píseň. Podobnou otázku by si měl klást každý člověk, který se někomu zodpovídá, reportuje. Tedy ředitel, manager, prostě šéf. Případů, kdy “větší” šéf ztratí v toho “menšího” víru, je celá řada, snad by se to ale dalo zjednodušit na jeden — dojde jim trpělivost.


Mám obchodního přítele, který je gurmán a míval oblíbenou restauraci, kam si chodil s kamarády užívat. Cosi se tam změnilo, jídlo přestalo být výjimečné, z přiměřeně drahého vína se stalo nepřiměřeně drahé, zhoršila se obsluha — a on tam přestal chodit. Po pár letech pak přišla dobrá zpráva: restauraci převzal slavný restauratér. A tak tam parta žroutů vyrazila na večeři. Jídlo bylo velmi dobré, víno skvělé, něco tomu ale chybělo. Ještě se nestihly zrekonstruovat prostory, číšníci byli nevrlí. Nový majitel si k hostům přisedl a hořekoval nad tím, jak se snaží, ale kolik ho ještě čeká práce. Oni ho politovali, zvedli se a víckrát už do restaurace nepřišli. Žádná druhá šance. Shrnul mi to nad kávou takto: “Změna nesmí trvat dlouho, nikdo na to není zvědavý. Proč bych tam chodil? Abych zase musel poslouchat ty nářky?”


Onen restauratér to myslel dobře, stejně mu však hosti dali padáka tak, jako velcí šéfové vyhazují ty malé. Nojo, ono se to hezky řekne, otevřít hospodu, až bude dokonalá. Co ale dělat s firmou, tu přece zavřít nelze?! Co má tedy dělat chudák manažer, když je ten úkol velký, ale on je sám? No, nebýt sám! Je sám, protože chce být sám, obklopil se lidmi, kteří mu nedokážou účinně pomáhat, nedokáže v nich vyvolat pocit naléhavosti změny. Musí si ovšem uvědomit, že mu běží čas, musí se soustředit na dělání těch správných věcí. A ta hlavní je, že musí svůj tým rozpohybovat do otáček, které mu umožní změny zvládnout se správnou razancí a ve správné době. Nejde-li to, musí tedy vyměnit všechny, kteří takový proces brzdí. Nebude-li totiž tvrdý, přijde někdo, kdo s tím nebude mít problém.


Tuhle jsem slyšel hezkou historku. Východoevropský šéf odešel, prý utekl před krizí, srab jeden. Na jeho místo povýšili dvojku, která vždy věděla všechno nejlépe. Naplánovala si takovou trojletku — co rok, to jedno téma. První rok pracovala na budování značky, druhý rok chtěla začít pracovat s lidmi, avšak program kvůli krizi musela zrušit, třetí rok bylo nutné začít něco s motivací, ale to už nestihla. Proč? Protože ji vyhodili.


Takřka před padesáti lety jedna firma dominovala segmentu SDRAM pamětí. Ale její podíl začal padat a padat, táhlo se to skoro deset let. Laciná konkurence z Asie tlačila ceny dolů. CEO a dvojka firmy seděly a držely se za hlavy. A pak jednoho napadla ta správná otázka, která je zachránila.

“Až nás vyhodí, co budou dělat naši nástupci jinak?”

Odpověď byla nasnadě. Prodat DRAM výrobu, dokud ještě má nějakou hodnotu, a investovat do minidivize, jež produkuje jakési čipy — a IBM prý plánuje nějaký malý počítač, či co, mohli by to potřebovat.


Ano, byl to Intel.


Martin Vosecký



Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Pracovitý idiot vám spolehlivě rozloží tým

Určitě jste se s tímto typem v práci setkali. Již v 19. století na toto nebezpečí poukázal pruský generál a teoretik von Moltke. Pracovitý idiot nemá nikterak nízké IQ, protože skutečně hloupý člověk,

Opravdu si myslíte, že vedete A-tým?

Mezi personalisty se říká, že prvotřídní manažeři si vybírají prvotřídní spolupracovníky a manažeři druhé jakosti si vybírají lidi třetích a nižších kvalit. Legenda reklamní branže David Ogilvy prý vž

Je mi padesát a nemám práci

Sněhulák musí přemýšlet o tom, co bude dělat, až se oteplí. Padesátníci nemohou sehnat práci. Firmy pláčou, že nemají kvalifikované zaměstnance a musí je dovážet ze zahraničí. Podivná doba. Když jsem