Vítězný tým si vybírá z toho kolektivu, který prohrál ty nejlepší lidi.
Bohužel jen někdy, tedy málokdy, tedy skoro nikdy. A to se ti nejlepší opravdu musí snažit, aby se to o nich někdo dozvěděl. Kdybychom se ale mohli podívat do hlavy lidí, kteří řídí fúzi či převzetí, zjistíme, že přesně to oni často nejsou schopni posoudit. Mají totiž úplně jiné starosti, než si myslíme, a analýzy, které hodnotí podnik, se lidmi zajímají pouze okrajově. A ono to asi ani jinak nejde.
Představte si, že máte firmu s 300 zaměstnanci. Kdybyste chtěli nechat odborně posoudit jen polovinu z nich, stálo by to docela hodně času, který nikdo nemá, a docela dost peněz, které se nikomu nechce platit, když ani neví, jestli tu firmu nakonec bude chtít. Přebíraný podnik se navíc přirozeně zdráhá dávat informace víc, než musí. Pokud navíc existuje třeba pět zájemců, kteří o firmu projevili zájem, tak by klíčoví zaměstnanci měli být “protáhnuti” pěti assessment centry? To by tam asi už nikdo nepracoval. A že by si všech pět firem najalo nějakou geniální poradenskou firmu, která by to dokázala udělat pro všechny a pak každé z nich řekla, kdo je a kdo není dobrý? Když někdo rád vdolky a jiný zase holky? A jedna firma je americká, druhá německá, třetí italská atp.? Tak to asi ne.
Takže jestliže zjistíte, že je firma na prodej, čeká vás spousta práce. Je-li to možné, zapojte se do procesu ve fázi, když už je na světě poslední zájemce a podpis je na spadnutí.Vedete-li obchod, chtějte být u implementace vašeho týmu do nové firmy, totéž platí o financích, logistice či výrobě. Nuťte své šéfy do akce, zvýšíte tím svou možnost přežití.
Laskavý čtenář jistě namítne, že to mají na starosti ti lidé, kteří fúzi či převzetí vedou. Jenže oni se opravdu starají o úplně jiné věci, a na toto nemají čas. Vždyť řeší majetky, převody, vyrovnání, odkup, výkup, entity, minoritní akcionáře a kdoví co ještě. A hlavně se handrkují o cenu. Kupující chce koupit za pětinu toho, za co chce prodávající prodat. Do toho je straší antimonopolní úřad, kolem cvaká zuby hospodářská krize, a hlavně už to chtějí mít všichni za sebou, protože se to táhne déle, než se myslelo, a jejich šéfové začínají ztrácet trpělivost. A v tuhle chvíli by se o vás měli začít zajímat?
Buďte tedy svého štěstí strůjcem.
Ta firma, která vás přebírá, sice není jednotně myslící organismus, ale nejsou blázni. Tím faktickým přebíráním budou pak nejspíš pověřeni lidé, kteří i když mnohdy mají horší výsledky než vy sami, i když je třeba ta firma v Čechách menší a horší než ta, kde pracujete vy, tak si na vás rádi smlsnou. Vždyť jste prohráli, jste kořist a co se dělá s kořistí? Že to není pravda, že vás ubezpečil váš šéf, že se to nestane, že to nedopustí? Ale jděte, co když poletí jako první… A barbaři si už brousí zuby na vaši kancelář — tak vzhůru do práce!
Comments